Proč mi Home Assistant neběží na krabičce, ale na vlastním serveru

Když někomu řeknu, že mám doma Home Assistant, většinou si představí takovou tu malou krabičku z e-shopu. Zapojíš do zásuvky, blikne to a jede. A na začátku to tak i u mě bylo. Úplně první krok do chytré domácnosti se dá udělat na čemkoli, co má procesor. Jenže časem mi doma přibývaly věci. Světla, topení, čidla, kamery, závlaha. A jak přibývaly, začal jsem narážet na to, že jedna malá krabička prostě nestačí.

Dneska mi Home Assistant běží na vlastním serveru, virtualizovaně pod Proxmoxem. Zní to možná složitě, ale princip je jednoduchý a chci ho vysvětlit tak, aby dával smysl i tátovi od vedle, co teprve začíná.

Co je to ten Proxmox a proč ho mám

Proxmox je systém pro virtualizaci. Zjednodušeně: na jednom fyzickém serveru si udělám víc oddělených "počítačů", které o sobě navzájem skoro nevědí a každý si dělá svoje. Jeden takový virtuální počítač je celý věnovaný Home Assistantu.

Proč to dělám takhle a ne na krabičce? Tři důvody, které mi to potvrzují každý týden.

Za prvé výkon. U mě už Home Assistant nehlídá pár žárovek. Mám v něm přes 2 900 entit, tedy každý spínač, čidlo, teploměr a každou jednotlivou věc, kterou umí sledovat nebo ovládat. Když jich máš tolik, malá krabička začne heknout. Server se ani nezapotí.

Za druhé možnost běžet vedle sebe i další služby. Na tom samém serveru mi vedle Home Assistantu jede třeba Frigate. To je systém, co se stará o kamery a rozpoznávání pohybu. Hlavní kamery u nás jedou přes UniFi Protect a Frigate hlídá ty, které do tohohle ekosystému nepatří. Kdybych měl na všechno zvlášť krabičku, mám doma malou serverovnu z pěti blikajících věcí. Takhle je to na jednom místě.

A za třetí, ten pro mě nejdůležitější: zálohy a snapshoty.

Snapshot jako záchranná brzda

Tohle je věc, kterou bych dneska už nechtěl postrádat. Snapshot je něco jako fotka celého systému v jednu konkrétní chvíli. Řeknu Proxmoxu "udělej si snímek, jak to teď vypadá", a on ho udělá.

K čemu to je v praxi? Home Assistant se pořád vyvíjí, chodí aktualizace. A já jsem ten typ, co si rád hraje. Zkusím novou verzi, novou integraci, přepíšu automatizaci. Jenže občas se stane, že po aktualizaci něco přestane fungovat. Dřív to znamenalo večer nervů a hledání, co se pokazilo.

Dneska? Než sáhnu do systému, udělám snapshot. Když se něco rozbije, vrátím snapshot a jsem během chvilky zpátky tam, kde to fungovalo. Žádné hledání, žádné nervy. Prostě krok zpátky.

Kritické věci musí jet, i když se hrabu v serveru

Tohle je moje hlavní pravidlo a beru ho vážně. Doma nejsem sám. Když si o víkendu hraju se serverem, nesmí se stát, že manželka přijde k vypínači a nejde rozsvítit. Nebo že v zimě vypadne topení, protože jsem zrovna něco updatoval.

Proto mám dvě jednoduchá pravidla. Kritické věci, tedy světla a topení, musí fungovat, i když je Home Assistant vzhůru nohama. A druhé: než začnu s čímkoli hrabat, mám zálohu a snapshot. Ať se stane cokoli, mám cestu zpátky.

K tomu si nechávám hlídat i samotné zdraví systému. Home Assistant si klidně ohlídá sám sebe, třeba mě upozorní, když je dlouho po poslední záloze:

automation:
  - alias: "Připomeň zálohu"
    trigger:
      - platform: time
        at: "20:00:00"
    condition:
      - condition: template
        value_template: "{{ (now() - states.sensor.posledni_zaloha.last_changed).days > 7 }}"
    action:
      - service: notify.mobile_app
        data:
          message: "Poslední záloha je stará víc než týden. Udělej novou."

Je to jen ilustrace, ale přesně tohle mám rád na celém tom přístupu. Systém si hlídá sám sebe a řekne mi, když je něco potřeba.

Stabilita nad hračičkováním

Nejvíc mě na téhle cestě naučilo jedno. Baví mě si hrát, ale doma musí být klid. Rodina nesmí poznat, že si táta zase něco zkouší. A přesně k tomu mi Proxmox pomáhá. Dává mi prostor experimentovat, ale s jistotou, že se vždycky můžu vrátit.

Chytrá domácnost není o tom, kolik integrací máš. Je o tom, že věci prostě fungují, den za dnem, i když se jim zrovna nevěnuješ. A když nad tím stavíš pevný základ, můžeš si klidně hrát dál, protože víš, že máš vždycky cestu zpátky.