Venkovní žaluzie, co poslouchají slunce a vítr

Léto u nás doma vždycky vypadalo stejně. Dopoledne krásně, a někdy k obědu se z pracovny a od velkých oken stane trouba. Slunce se opře do skla, sklo to pustí dovnitř a interiér se pomalu proměňuje na skleník. Klimatizace pak celé odpoledne bojuje s něčím, co vůbec nemuselo nastat. A to mi vrtalo hlavou. Proč házet drahou elektřinu na chlazení místnosti, kterou jsem si sám nechal rozpálit?

Odpověď je banální a zároveň chytrá: nejlevnější chlazení je to, které nikdy nemusí proběhnout. A přesně na tom stojí to, o čem je dnešní díl. Venkovní žaluzie a stínění řízené sluncem a větrem, spínané přes Shelly.

Stínění jako pasivní chlazení

Klíčové slovo je venkovní. Když zastíníš okno zevnitř, teplo už je v místnosti, jenom ho schováš za látku. Když ho zastíníš zvenku, slunce se do interiéru vůbec nedostane. Zastaví se venku, na žaluzii, a domů se vrátí zpátky do vzduchu venku. To je ten rozdíl mezi hašením požáru a tím, že ho vůbec nezaložíš.

Automatika je jednoduchá v tom, co má dělat, ale chytrá v tom, kdy to dělá. Dům si hlídá dvě věci. Jak silně svítí slunce a jestli svítí zrovna na tu konkrétní fasádu. Když je venku vysoká sluneční radiace a slunce míří na dané okno, žaluzie sjede dolů. Sama. Nikdo nemusí nic řešit, nikdo nemusí být doma.

Proto to dělám po místnostech a po oknech zvlášť. Ranní slunce jde jinam než odpolední, pracovna to schytává jindy než velká okna do zahrady. Kdybych spouštěl všechno naráz, půlku dne by dům zbytečně seděl ve tmě. Takhle se stíní přesně to okno, které to zrovna potřebuje, a zbytek domu zůstává prosvětlený.

Výsledek je příjemně nudný. V pracovně se dá pracovat i v největším parnu a klimatizace, když už naskočí, má hodně ulehčenou práci. Nezačíná na rozpálené místnosti, jen dorovnává. A to je přesně ta úspora, o které tenhle web je.

Vítr má vždycky přednost

Tady se ale musím na chvíli zastavit, protože je to nejdůležitější věta celého dílu. Venkovní žaluzie je paráda, dokud se nezvedne vítr. Pak je to zničehonic pořádná plachta zavěšená na fasádě, a ta se umí ošklivě potrhat nebo ohnout.

Proto v tom systému platí jedno pravidlo nad všemi ostatními.

Zní to jako drobnost, ale je to celá filozofie. Automatizace domu nesmí být jen o pohodlí a úsporách. Musí v ní být zabudovaná i ochrana majetku, a ta musí být silnější než všechno ostatní. Když si dvě pravidla odporují, musí být předem jasné, které vyhraje. U mě vyhrává vítr. Vždycky.

Jak to přemýšlí

Když to slepím dohromady, logika se vejde do pár řádků. A hezky je z toho vidět, že bezpečnostní větev stojí nad tou komfortní.

stineni:
  komfort:
    podminka: vysoka slunecni radiace A slunce na dane fasade
    akce: zataz (spust stineni)
  bezpecnost:
    podminka: rychlost vetru nad prahem
    akce: vytahni (schovej stineni)
    priorita: prebiji vsechna ostatni pravidla

To je celé. Slunce spouští, vítr vytahuje, a když se ty dva potkají, poslední slovo má vždycky vítr.

Co si z toho odnáším

Tohle je pro mě ukázkový příklad automatizace, která dává smysl. Neřeší nic vymyšleného, řeší reálný problém přehřátého domu, a řeší ho tou nejlevnější možnou cestou. Nejchladit, ale nenechat rozpálit.

A hlavně mi to potvrdilo jednu věc, kterou si u chytré domácnosti čím dál víc hlídám. Pohodlí je fajn, úspora ještě lepší, ale bezpečnost musí být zadrátovaná tak, aby nešla přebít. Slunce ať si topí. Vítr má u nás doma prostě přednost.